Co je to autovrak?

Definice pojmu autovrak (neboli vozidlo s ukončenou životností) již byla zmiňována v článku Legislativa[1]. Na základě evropského práva byl tento pojem rozšířen a do zákona o odpadech byla přidána další definice pojmu - vybraný autovrak. Vybraný autovrak je charakterizován jako „každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo vymezené zvláštním právním předpisem … jako vozidlo kategorie M1 nebo N1 anebo tříkolové motorové vozidlo … s výjimkou motorové tříkolky …, které se stalo odpadem podle § 3“ (zákon o odpadech, díl 7., § 36, odst. b)[2]. Vybraným autovrakem je tedy myšlena menší (vybraná) skupina vozidel s ukončenou životností, jejichž vlastnosti jsou harmonizovány evropskou právní úpravou.

Vozidlo s ukončenou životností patří do skupiny tzv. komponentních surovinových komodit. Definice uvedená v zákoně je tedy, dalo by se říci, neúplná a vztahuje se pouze k jednomu možnému stylu výkladu tohoto pojmu. Jak uvádí Ing. Jan Slavík, Ph.D. ve Strategickém analytickém dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin - závěrečné zprávě (IEEP, 2011) vymezení pojmu vozidlo s ukončenou životností (autovrak) je možné chápat ze dvou úhlů a kromě legislativního pohledu se dále nabízí ještě pohled materiálový. Ten charakterizuje vozidlo s ukončenou životností jako, již zmíněný, „účelově komponovaný (strukturovaný) konstrukční celek, sestavený ze součástek a konstrukčních skupin, jež jsou vyrobeny ze širokého sortimentu různých materiálů - kovů, plastů, skel, pryží atd.“ 

Zákon o odpadech dále definuje a vymezuje pojmy jako výrobce, opětovné použití, zpracování, zpracovatel autovraku, podstatná část autovraku, atd. Pojem výrobce jako takový je zřejmý již ze svého názvu (ostatně jako většina zmíněných pojmů), a znamená, že zákonem definované podmínky ohledně potenciálních materiálů z vozidel s ukončenou životností neukládá pouze zpracovatelům autovraků (tzn. podmínky po vytvoření odpadu), ale i výrobcům automobilů, kteří se dají chápat i jako výrobci budoucích autovraků (tzn. podmínky vytváření jen nejnutnějšího dopadu). Pojem a podmínka opětovného použití pouze podtrhuje logické podnikatelské snahy být ziskový, jelikož jde o využití těch částí a komponent z autovraku, které lze použít na místo stejných opotřebených komponent ze stejného typu registrovaného a užívaného vozidla. Zpracování si zákon vykládá jako „operace prováděné po převzetí autovraku za účelem odstranění nebezpečných složek autovraku, demontáž, rozřezání, drcení (šrédrování), příprava na odstranění nebo využití odpadu z drcení a provádění všech dalších operací potřebných pro využití nebo odstranění autovraku a jeho částí“ (zákon o odpadech, § 36, odst. e). Právě zpracování je pro tuto práci jedním ze stěžejních pojmů. Na pojem zpracování navazuje definice zpracovatele autovraku, který je vymezen jako osoba oprávnění k podnikání a provádění operací vyjmenovaných u předchozího pojmu[3]. Pojem podstatná část autovraku v § 36, odst. g vyjmenovává ty části vozidla, které z něj dělají tzv. úplný autovrak[4] a ten dle tohoto zákona musí být provozovatelem zařízení ke sběru autovraků převzat bezúplatně.



[1]     Autovrak je „každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí … a stalo se odpadem podle § 3“ (zákon o odpadech, díl 7., § 36, odst. a).

[2]     Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích rozděluje motorová vozidla na 7 kategorií: L – motorová vozidla zpravidla s méně než čtyřmi koly; M – motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a používají se pro dopravu osob; N – motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a používají se pro dopravu nákladů; O – přípojná vozidla; T – traktory zemědělské nebo lesnické; S – pracovní stroje; R – ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.

      V textu uvedené zkraty M1 a N1 tedy znamenají:

             M1 – vozidla, která mají nejvýše osm míst k přepravě osob (nepočítaje místo řidiče) a víceúčelová                            vozidla, 

             N1 – vozidla, jejichž nejvyšší přípustná hmotnost nepřevyšuje 3500 kg.

[3]     To je však možné jen na základě souhlasu dle § 14 zákona o odpadech.

[4]     Dané části autovraku jsou - karosérie autovraku vybavená identifikačním číslem vozidla, včetně dveří, blatníků a kapot, hnací a převodový mechanismus s příslušenstvím, nápravy s koly, motor vybavený identifikačním číslem, pokud bylo uvedeno v osvědčení o registraci vozidla, elektroinstalace, včetně ovládacích a bezpečnostních prvků, řídící jednotky a dalších přístrojů, katalyzátor dle homologace (zákon o odpadech, § 36, odst. g).

      Kromě tzv. úplného autovraku je možné autovrak rozlišovat na tzv. neúplný autovrak. U tohoto typu schází některá z komponent z uvedených v § 36 odst. g. To také teoreticky znamená, že provozovatelé zařízení ke sběru autovraků mohou od majitele autovraku požadovat     poplatek za převzetí vozidla do zařízení (Flos, 2010).