Legislativa v oblasti likvidace vozidel – zákon o odpadech

Právní předpisy upravující v České republice oblast nakládání s vozidly s ukončenou životností se v dnešní době řídí zejména legislativou tvořenou na úrovni Evropské Parlamentu a Rady. Jedná se především o nařízení, která jsou členskými státy přímo aplikovatelná, a o směrnice, které členské státy mají povinnost do vnitrostátních řádů implementovat.

Česká legislativa v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností

V současné době (11/2016) platným základním právním předpisem v České republice, který nakládání s vozidly s ukončenou životností upravuje, je zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen zákon o odpadech), který před vstupem České republiky do Evropské unie prošel novelizací. Speciální právní úpravou nakládání s autovraky se zabývá díl 7. části čtvrté tohoto zákona. Oblast nejprve charakterizuje vozidlo s ukončenou životností, neboli autovrak jako „každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí … a stalo se odpadem podle § 3“ (zákon o odpadech, díl 7., § 36, odst. a), tzn. dle v zákoně uvedené definice odpadu[1]. Tato část upravuje jak chování původních majitelů, tak i potřebné náležitosti a chování osob, které jsou oprávněné dané vozidlo převzít ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování (zákon o dopadech, § 37).

Nejpodstatnější oblastí zákona o odpadech je jeho návaznost na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES, konkrétně § 37, odst. 7 b). Ta upravuje pro osoby oprávněné ke sběru, výkupu, zpracování, využívání a odstraňování autovraků způsob nakládání s vybranými autovraky[2], aby byla splněna kritéria ohledně procentuálního množství jejich opětovného využití či recyklace. Podrobnější popis obsahu zákona zde probírán není, jelikož je považován za obecně známý a lehce dostupný zdroj. Jsou zde zdůrazněny pouze jeho podstatné a pro práci stěžejní části.

Kromě výše uvedeného zákona existuje celá řada vyhlášek a jiných podzákonných právních předpisů, bez jejichž znalosti se subjekt vstupující do právních vztahů souvisejících autovraky neobejde. Mezi ty nejdůležitější patří:

–       vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o podrobnostech nakládání s autovraky“),

–       vyhláška č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění pozdějších předpisů,

–       vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Katalog odpadů“),

–       vyhláška 383/2001, o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů.

 

Kromě výše zmíněných existuje i řada předpisů, které problematiku nakládání s vozidly s ukončenou životností také řeší, ale buď jen okrajově, nebo jen některou z jeho oblastí[3].

Problematika nakládání s vozidly s ukončenou životností, jako se specifickým druhem odpadu je problematika ochrany životního prostředí jako takové. Proto v širším pojetí je tato oblast řešena v legislativních pramenech ostatních právních odvětví nebo obecně. Například Ústava České republiky obsahuje pasáže, které zdůrazňují obecně principy prevence nebo trvale udržitelného rozvoje[4] a únosného zatížení území. V Listině základních práv a svobod České republiky je zas zdůrazňováno právo na příznivé životní prostředí, včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a zákaz jeho ohrožování a poškozování[5] .

 


[1]     „Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“ (zákon o odpadech, díl část I., § 3).

[2]     Definice „vybraného autovraky“ je popisována v kapitole 2. 2. 1. – Vymezení pojmů.

[3]     Například:

– zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších       předpisů,

– zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,

– vyhlášku ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů,

– vyhlášku ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o     technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,            atd.

[4]     „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“ (Ústava ČR, článek 7).

[5]     Čl. 35

 

Legislativa Evropské Unie v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností

Potřeba redefinování pravidel nakládání s autovraky v rámci Evropské unie byla diskutována již od roku 1997. Opatření však byla přijata až se směrnicí 2000/53/ES. V současnosti se Evropská unie snaží vydávat právě takové nařízení a směrnice, které jsou členskými státy přímo aplikovatelné a implementovatelné, přičemž hlavní pozornost Evropské unie je kladena na tzv. vybraná vozidla (M1 / N1).

Stěžejním dokumentem je již zmíněná směrnice evropského parlamentu a rady 2000/53/ES, o vozidlech s ukončenou životností (dále jen směrnice 2000/53/ES). Je harmonizujícím a závazným právním předpisem a členské státy jsou povinny mu přizpůsobit své vnitrostátní úpravy[1]. Hlavním důvodem pro její vytvoření byla potřeba snížit zatížení životního prostředí vozidly s ukončenou životností, harmonizovat opatření ohledně této problematiky v rámci všech členských států a zajistit funkci vnitřního trhu a konkurenceschopnosti. Kromě snahy vyhnout se v co největší míře produkci odpadu (§ 4), jsou ve směrnici zdůrazňovány i snahy o zavedení sběrných míst s návazností na zpracování a využití vozidel s ukončenou životností (§ 6). V tradici odpadové hierarchie je dáván přednost opětovnému využití a recyklaci před tepelným využitím či skládkováním (§ 5), přičemž dle § 12 této směrnice by „recyklace všech plastů z vozidel s ukončenou životností by měla být trvale zlepšována“ (směrnice 2000/53/ES, § 12). Směrnice tedy výslovně podporuje trh s recyklovanými materiály z autovraků (§ 14) a možnost jejich recyklace (§ 19).

Zde je stěžejní především článek 6, Zpracování, a článek 7, Opětné použití a využití, směrnice 2000/53/ES. Jelikož je zde řečeno, že autovraky musí být před zpracováním či jiným využitím rozebrány (popř. jsou provedena jiná opatření, která v maximální možné míře omezí negativní dopady na životní prostředí). V čl. 7., odst. 2a a 2b jsou zmíněny dvě skutečnosti, které v současnosti způsobují zásadní obrat v náplni práce zpracovatelů vozidel s ukončenou životností a dávají prostor pro hledání nových metod nakládání s odpady vzniklých z autovraků. Přesné znění obou požadavků je řečeno níže (směrnice 2000/53/ES, čl. 7., odst. 2a a 2b):

Nejpozději dne 1. ledna 2006 bude pro všechna vozidla s ukončenou životností míra opětného použití a využití stanovena na nejméně 85 % průměrné hmotnosti vozidla a rok. Ve stejné lhůtě bude míra opětného použití a recyklace zvýšena na nejméně 80 % průměrné hmotnosti vozidla a rok.“,

Nejpozději dne 1. ledna 2015 bude pro všechna vozidla s ukončenou životností míra opětného použití a využití zvýšena na nejméně 95 % průměrné hmotnosti vozidla a rok. Ve stejné lhůtě bude míra opětného použití a recyklace zvýšena na nejméně 85 % průměrné hmotnosti vozidla a rok.“

Tato pasáž byla přenesena i do novely zákona o odpadech. Její český překlad stěžejní části pasáže je „míra opětného použití a využití stanovena na nejméně 85 % průměrné hmotnosti vozidla a rok“ a „míra opětného použití a recyklace zvýšena na nejméně 80 % průměrné hmotnosti vozidla a rok“ (zákon o odpadech, § 37, odst. 7a, 7b). Významově formulace znamená, že celková míra plnění zpracování opětovným použitím a využitím v sobě zahrnuje i možnost energetického využití (např. spalování pneumatik v cementárnách). Lépe význam vystihuje Obr. 2. 1. níže.

 

Obr. 2. 1.: Splnění požadované recyklační kvóty při ekologické likvidaci vozidel s ukončenou životností

Zdroj: PF MU, 2013 (údaje jsou uváděny v % hmotnosti vozu)

Pro rok 2006 tedy byla stanovena hranice využití na 80 %, resp. 85 %, přičemž toto procento se má po 9 letech, tzn. v roce 2015, zvýšit na 85 %, resp. 95 %. Zároveň je tato hranice pro starší ročníky automobilů upravena (automobily do roku výroby 1980 musí být zpracovány od roku 2006 minimálně ze 75 %[2], hranice zpracování z 85 % platí pro automobily od roku výroby 1980).

Neméně důležitým dokumentem je směrnice evropského parlamentu a rady 2005/64/ES o schvalování typu motorových vozidel z hlediska jejich opětné použitelnosti, recyklovatelnosti a využitelnosti (dále jen směrnice 2005/64/ES). Cíle této směrnice je kromě jiného definovat recyklovatelnost a využitelnost vozidel a stanovit míru recyklovatelnosti, neboli Rcyc, a míru využitelnosti vozidla, neboli Rcov. Tyto dva pojmy zákon definuje jako „podíl nového vozidla v procentech hmotnosti, který může být opětně použit a recyklován“ (Rcyc; směrnice 2005/64/ES, Čl. 4, odst. 16) a jako „podíl nového vozidla v procentech hmotnosti, který může být opětně použit a využit“ (Rcov; směrnice 2005/64/ES, Čl. 5, odst. 17).

Příloha I této směrnice uvádí požadavek pro nově vyráběné automobily, aby jejich konstrukce byla z materiálů, jež je možné po vyřazení vozidla z užívání opětně použít či recyklovat nejméně v rozsahu 85 % hmotnosti vozidla, resp. v rozsahu 95 % hmotnosti vozidla (GHK, 2006). Zároveň tedy u těchto nových vozidel odpadá „starost“ s řešením, na kolik je daný typ automobilu opětovně použitelný či recyklovatelný (směrnice výrobci ukládá povinnost zpracovat informační dokument pro ES schválení typu vozidla[3], jehož součástí je právě i zmiňovaný výpočet Rcyc a Rcov. Zároveň je součástí směrnice 2005/64/ES i příloha, jež vyjmenovává součásti, které při výrobě nového vozidla použity být nesmějí[4].

Dalšími důležitými právními předpisy jsou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES, o odpadech, či nařízení č. 1013/2006, o přepravě odpadů nebo tzv. „emisní směrnice“ známé také jako normy „EURO“[5].

 


[1]     Česká republika na tuto skutečnost reagovala přepracováním zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (např. zavedení nového termínu „vybraný autovrak“; Flos, 2010).

[2]     Dle (GHK, 2006) je však toto procento nedostatečné, jelikož u starších typů vozidel je pouze podíl kovové kostry 75 % a proto nemůže dojít k výraznějšímu zlepšení.

[3]     Směrnice  2005/64/ES, Příloha II.

[4]     Patří sem např. airbagy, sedadla, katalyzátory, nebo tlumiče výfuku, atd. (Směrnice  2005/64/ES, Příloha V.)

[5]     Normy stanovují maximální možný limit pro složení výfukových plynů automobilů vyráběných v členských státech Evropské unie, a tak se docílit snížení škodlivých látek unikající do ovzduší při provozu motorových vozidel.